Recenze desky Ničeho nelitujem! - PERIFERIA ZINE

Odkaz na originál recenzi: PERIFERIA ZINE - recenze Houba - Ničeho nelitujem!

Přepis recenze:

Po dvanácti letech od poslední řadovky vyšlo další album ústecký kapely Houba. Mnozí zpozorní a zakoulí očima. Je mi to jedno.

“hlava až po krk ukrytá v prdeli vlastní”

Tohle album je, minimálně textově (pro mě), mnohem “víc punk” než co jsem za poslední rok slyšel od hardcore kapel. Výjimky si schovávám na čestnym místě. Mě ta deska prostě baví a to jsem k ní od začátku přistupoval z teplotního bodu nula, ačkoliv už předem vyslaný video k písni “Scéna hnědne” mi sliboval návrat v čase řádově o dvanáct a více let zpátky. Pálený album “…Ať von zacvrč!” v discmanu, první punkový koncerty, tvorba DIY triček a shánění informací dávno před sociálníma sítěma, čtení Move Your Ass a stahování mp3 souborů v řádu minut. Těžko věřit, kolik věcí se změnilo, ke kolika záležitostem jsem změnil přístup a kolik záležitostí změnilo přístup ke mně. A těžko věřit, kolik lidí z tý tehdejší party zmizelo a u kolika stejně starejch lidí jsem za debila, když v podstatě pořád stejně dělám to, co jsem začal dělat v roce 2005.

“nemáme daleko do debilů”

Melo-punk (nebo jak to nazvat) v letech 2000 – 2005 měl v Čechách místo. O některejch kapelách bych už neztratil ani slovo (ale starý a dobrý cédéčka mi zůstaly), některý mi zmizely navždy (a je mi fajn) z očí, když jsem objevoval jiný škatule týhle subkultury, a s některými se rád opětovně shledávám. Houba je jedna z nich. A nikdy to nepřestal bejt underground.

“falešná láska k svojí vlasti”

LiPiss tvrdí, že je to hrozně negativní deska (v názoru na hudební složku jsme byli zajedno, protože takhle to máme vždycky). Já tvrdim, že to sice je negativní a nasraná deska, ale i negativní energie může posouvat věci pozitivnim směrem. Záleží, jak s ní kdo naloží a to je na každym z nás. A vztek je energie. Signifikantní znamení kapely je unisono dvojhlas a melodickej rychlej punk rock, protože tak to taky bylo vždycky. “Ničeho nelitujem!” je prostě dobrá deska s celkem neveselym obsahem, která sdílí pocit celospolečenský (tzn. i subkulturní) frustrace s někym, jako jsem třeba já / jsme my. A PHR po dlouhý době vydali desku, která má smysl. Deset songů, stopáž do půlhodiny, ideální. Nenašel jsem slabej track. S potěšením jsem zjistil, že to co mě na týhle kapele bavilo a co mě ovlivňovalo v roce 2003, mě baví (už přímo neovlivňuje, osivo zasetý a kořeny rozrostlý) v roce 2019. Někdo se usmívá a já jsem spokojenej. Zdravice Pampeliškovi!

“až mě jednou na marách potáhnou a nebudu se cejtit vůbec nijak”

autor: štelca