USA TOUR - Deník pana Houby

04/10/2012 / Martin Nosek

Příjezd Jirky je přesný. Nakládáme naše minimum věcí a frčíme k Hnátě pro Majkla. Bohužel mu ve 3:30 ráno neotevřeli. Posledního nabíráme Míru a zjišťujeme , že máme nějak málo věcí. Ale věříme, že to bude bez problému. Prší . A je 8°C. Není to uplně dobré na začátek cesty. Tradičně stavíme na „ostudě“, Hrdla dává pivko. Na Ruzyni jsme později, než bylo v plánu. A cesta z parkoviště D, kde máme auto, trvá celkem dlouho. Setkáváme se s Jiříkem z kapely Blind Daters, který s námi jede jako tour pomocník. Jsme od check-inovaný, takže už před 6 hodinou jsme připraveni k odletu. Dáváme kávu za 110 Kč, Ruzyně je asi nejdražší na světě. Odlétáme o 20 minut později, ale přílet je psaný přesně. Dáváme první ranní pivko v letadle a než ho dopijeme, vysedáme v Amstru na letišti Schiphol. Máme 70 minut na přestup, což je tak nějak na hraně. Na cedulích nám ukazují cestu k terminálu F na 35 minut. Nakonec jsme to stihli, ale Jirků nestíhá cigárko. Znovu průchod tím zajebaným rentgenem, naprosto k ničemu a už jsme v letadle. Je nás tam celkem 415 lidí, Boeing 747-400, tedy to pěkný klasický Jumbo dvoupatrový. Odlétáme se zpožděním, jelikož asi nestíhají přeložit ty kufry. Sedíme skoro jako v autě, Majkl, Martíček, Jirků, v druhý řadě Hrdla, Míra, Jiřík. Přelítáme La Manche, pak Severním mořem až ke Grónsku, které se nám krásně otevírá. Vidíme ledové kry a je to paráda. Pak už jsme nad Severními Teritorii a čeká nás dlouhý přelet přes Kanadu a velkou část USA. Calgary, Spokane, Nevada a pak už Kalifornie. Vidíme celou aglomeraci Los Angeles a je to fakt mega velký. Nakonec nás vítá z letadla i nápis Hollywood a dosedáme v 11:44 místního času. Průchod přes celníky je v pohodě, chlapík mi dokonce říká, že byl v Ústí. Byl to nějakej Němec. Batohy se nakládaly poslední, takže teď je máme pěkně jako první. V 12:10 už sedíme u Tobieho v Dodge Durango (mimochodem 1 rok staré SUV, cena 10,000 doláčů). Frčíme po dálnici směr San Diego a odbočujeme do Huntington beach, města, které je pro nás následující 3 dny domovem. Máme asi 23 hodin našeho času, takže jsme už na „nohou“ skoro 23 hodin. Přesto nejde jít rovnou spát, takže vyrážíme 4 míle na pláž. Krásnej obídek v mexicano pubu, enchiladas a quesadillas. No je to dobré. Vyrážíme na Pier neboli molo a fotíme si surfery, co čekají na ty Tichooceánský vlny. Mimochodem znovu a znovu nechápu, proč si Češi pojmenovali oceán Tichý, když je tak děsivě bouřlivý. Frčíme zpět a čert to asi chce, kupujeme pivka a něco k jídlu, abychom si mohli další den uvařit ještě naposled ala české jídlo. Pomalu uléháme v 19 hodin místního času, mnozí i později. Mimochodem na nahou jsme byli asi 26 hodin, beze spánku. A vstáváme v 7 hodin ráno. Pěkně po 12ti hodinách, snad už vyléčeni z toho časovýho posunu.

 

Vaříme snídani. Míchaná vajíčka a samozřejmě opečenej toustovej chleba. Tak trochu zevlujeme.Kluci frčí nakupovat a já vařím pomalu oběd a skypuju se svou ženou. A taky se jdu projít. Když je uvařeno, kokoti se vrací z nákupů a mají v sobě koláčky z trávy, které tady prodávají občanům USA s receptem od doktora v lékárnách. Máme těstoviny s mletým masem a rajčatovkou a parmazán. Odpoledne pár pivek a frčíme na svojí první zkoušku k Dennymu do La Habra Heights. Cesta je zajebaná, totální zácpy kolem Anaheimu a nakonec dorážíme místo v 17 hodin asi v 17:35. Příprava na zkoušku u Dennyho je složitá. Denny bydlí v domě úplně na vrcholcích kopců, odtud je vidět na oceán a ostrov Santa Catalina. Dům je poloátriový s bazénem a zahradou oddělenou plotem proti chřestýšům. Čas od času ale prolezou, ale zas tak šílený to asi nebude, jelikož Dennyho Rósu (fenku) kousl do čumáku a přežila to. V dalším domku za domem je zkušebna, kde je super aparát i výběr kytar. Vybíráme si, na co budeme hrát. Nervozita je znát, nezvyklé nástroje i aparáty, rytmičák trochu jiného stylu. Ale dáváme to. Míra měl trochu problém, trošku hádka, ale nakonec dáváme aspoň song Vězení. Pak měníme aparát na Crate a jdeme radši na jídlo. Vařila Dennyho žena Debbie, máme „vuavcamolo“, nachos, enchiladas s krůtím masem. Výtečná věc. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale Denny mi k večeři dává 2 Iphony 3, prý je už nepotřebují. Tak neodmítám, že. A Debbie se ptá, zda se modlíme. Nemodlíme. Tak se nikdo nemodlí. Po jídle jdeme na zkoušku. V USA je standard hrát koncert v klubu max 40 minut, takže podle toho stavíme playlist. Píseň od písně je to lepší. Nakonec po hodince končíme a měníme se s Boobie Trap. A chlapci Majkl s Jiříkem jdou do zadní zahrady zahulit, my ostatní jsme u bazénu. Jirků s Hrdlou se koupe. Nakonec se jdu podívat za klukama na zahradu. Oni ovšem ve tmě šeptají, že nemůžou jít zpět, protože se ze stromu svěsil obrovskej pavouk. Tak jsme ho nějak vyřešili a šli jsme. Po Boobie Trap nakládáme věci do auta a frčíme směrem zpátky. Cestou se jen tak mimochodem stavujeme u týpka pro Jirkovo novou kytaru. Je 8 let stará, v naprosto dokonalym stavu. Cenu? Neřeknu :D Dorážíme kolem 23 hodiny domů a já jdu pomalu spát. Chlapci ale ještě paří. Mikl, který si celý den stěžuje na šílenou únavu, to rozjel s Mírou tak, že v 3:30 šli hledat bar. Majkl trochu veselejší se přitočil ke slečně a začal jí říkat o tom, že je z kapely. „Ok, tak jděte domů, tady pivo nedostanete“. „No a my hrajeme zítra v Costa Mesa. A jsme z Čech.“ „Ok, tak jděte domů“. „No a pak hrajeme v Las Vegas“. „Ok, tak jděte domů,“. No, vrátili se, s pivem v ruce zadax. A vzbudili půlku spících.

 

Den ve znamení prvního koncertu. Hrdla a Mikl ráno vyráží do San Diega vlakem. Kdybychom neměli Tobieho, asi by jsme byli dost v piči. My ostatní snídáme a zevlujeme a v 11:30 vyrážíme do Disneyworldu pro půjčené auto. Vše bez problémů a když byste chtěli poradit s autem v USA, pak jedině přes Rental Cars, zaplatit dopředu. Máme mít Dodge Gran Caravan, ale nakonec dostáváme 4 měsíce starou Kia Sedona. No, jsme rádi za „korejce“, jezdí výborně a na to, jak je to velký to žere celkem málo, asi 1Kč/1km. Cestou z půjčovny vidíme na ulici stovky lidí s foťákama. Netušíme proč. „Asi si fotí ty domkiiii“, říká Jiřík. Nefotili si domky. Zastavili jsme a vidíme přelétat Boeing s raketoplánem Challenger na hřbítku. Asi nikdy v životě už tuhle věc neuvidíme, ale nevyfotili jsme ho. Nevadí. Máme to v mysli. Pohoda. Dorážíme zpět, jdeme na oběd do pizzerie, 8.99 babek a sněz si, co umíš. Takže jsme se přežrali a frčíme na pláž. Prý, že oceán má 16 stupňů. No nevim. Každopádně se koupeme a je to zábava. Blbneme ve vlnách, krásný osvěžení. Majkl s Hrdlou píší, že v 16:45 se vrací na nádraží Santa Ana zpět ze San Diega. Takže pomalu vyrážíme. Máme navigaci, takže to není problém v té 14ti milionové šílenosti najít. Nádraží je skvělý, všude mexikánci směřující do Tijuany a dáváme si kávu. Jirků si dává první espresso a paní se ho ptá, jestli ví, co to je a že je to dost malé kafe. Jirků se usmívá. Vlak přijíždí na čas. Chlapci přijeli trochu unaveni a udiveni, že v centru San Diega jsou samé banky. Trip asi nic moc, Hrdla „o tom nechce mluvit“. Frčíme „domů“ k Tobiemu, cestou kupujeme jedno balení Newcastle pivek. Ty si doma dáváme a dáváme si taky krátký odpočinek, než pofrčíme na koncert. V Costa Mesa máme být kolem 21 hodiny. Přijíždíme jako první a klub je to parádní. Backstage je venku za podiem, kouřit se smí taky jen venku, pivko točené Bud light 4 doláče, třetinka. Nevadí. Dozvídáme se, že hrajeme třetí. První hraje kapela Upside down room, bubenice a dva typy, vypadající jak „podletňáci“ z Teplic. Bylo to dobrý, ale pořád tak trochu dokola, stejnej rytmus. Po nich další parta, trochu melopunk ala Kalifornie. Jak by taky ne. Ale vlastně trochu drsnější. No a pak jsme šli na věc my. Je to dost nezvyk, aby aparát pro nás připravovali 4 lidi, ale Amíci jsou fakt hodný. Takže já jsem hrál přes Ampeg SVT, Jirků přes Peavey 5150 a Míra přes Marshall JCM900. Bicí taky super, takže jsme se nebáli. Zvukař byl šikovnej starší pán, kterýho to očividně bavilo. Taková pěkná zajímavost. Přímo u odposlechů na podiu mají amíci zásuvky na různé krabičky a kvákadla a pičovinky. My jsme to samozřejmě nepotřebovali. Ještě, že jsme tolik nepili, jinak bychom jim tam ty piváky asi vylili. Měli jsme hrát 35 minut. Playlist byl tak nějak zcela jinej než u nás, vybírali jsme podle trochu jiných kritérií. A těch 35 minut, to je bomba. Neunavíš se, sype to. Jeli jsme jednu od druhé a stihli jsme celkem 13 písní. Dokonce přišlo i na lehké pogo a na konci jsme slyšeli z publika „ještě jednu“. Česky. Koncerty jsme chytře dali na konzulát ČR v Los Angeles a pár lidí se chytlo. Takže super. Po koncertě to bylo pěkný. Přišlo za námi i dost lidí, že se jim to hodně líbilo. A já myslim, že se nám ten koncik fakt povedl. A hlavně z nás spadla všechna tréma. Krátký pokec s lidmi z Čech ala z Los Angeles a už hurá pomoct postavit apáru Boobietrap. Ti byli fakt výborný. Lidi sice moc neposlouchali, ale jejich nový kytarista, kterýho jsme si pojmenovali „Pepa“, je neuvěřitelnej. Takhle jsem v životě nikoho hrát na kytaru neviděl. Pak už se jen balilo a bylo znát, že jsme se uvolnili. Pilo se a pařilo a nakonec jsme se nějak nasoukali do naší Kia Sedony a frčíme zpět do Huntington Beach. Jirků jede v autě s Tobiem, jelikož jedou ještě koupit piváky. U domu jsme dřív a čekáme na ně. No, zapomněl jsem si jeho klíče od domu. Takže jsem to posral já. Jiřík odchází něco si koupit. Chlapci přijíždí asi za 10 minut a mají dost piv a krevety obalované na gril. Pije se doma na terásce a k tomu Tobie dělá krevety. Ty mě fakt nenechali spát. Ale stejně, kolem 2 ráno usínám, ostatní ještě chvíli paří.

 

Ráno jsme dohodnuti na odjezd nejdéle v 9 hodin. Snažíme se. Děláme snídani, zbytky, co jsme měli v lednici, která byla asi tak 4x větší než ta, co máme doma. A bylo tam značný množství věcí, o kterých nevěděl ani Tobie. V kuchyni lezou všude stovky mravenců. Prý je to normální v tuto roční dobu. Je to nechutný. Navíc vařím a melu kafe, abychom měli na cestu. Balíme a odjíždíme asi v 9:26 s tím, že se někde najíme. Krátké loučení, ale stejně se večer uvidíme ve Vegas. Kousek za městem Pomona stavíme na McDonaldu na snídani. Mňam. Ať si říká kdo chce co chce, tady to k tomu prostě patří kurva. Frčíme dál a asi po 70 mílích vjíždíme do Mohavské poušti. Tam už to je trochu drsnější. Je to velký zážitek, ale vlastně po chvíli to přijde tak trochu fádní. Kalifornie je veliká a končí takovým pěkným odpočívadlem, kde jsou popsány všechny krásy tohohle světa. A tam stavíme podruhé. Pak už vjíždíme do Nevady, která začíná pěkným Outlet centrem s Casínem. A pak už se nám otevírá pohled a Las Vegas, kam se přijíždí po dálnici asi 4 pruhy na každý straně, jenom. A vypadá to jako u Velkejch Popovic na D1čce. Akorát kolem je poušt. Vegas je super a co se stane v Las Vegas, zůstává v Las Vegas. Ale stejně je dobrý si to zapamatovat. Ve dne vypadá tohle šílený město v poušti jak okresní město s bytovkami. V noci je to o poznání lepší. Jinak Vegas vzniklo jako zábavní centrum pro dělníky při stavbě Hooverovy přehrady. To říkal Jirků, prý si to googlil. Koukáme jako blázni, já tedy méně, jelikož jsem tady už byl před 2 lety. Ubytování je tady levný, na osobu / noc asi 400 Kč, ale dá se sehnat na okrajích města i za 6 osob apartmá za 60 doláčů / 760 čtverečních stop (asi 300 metrů). Takže za ubytování neutratíte, ale dá se tady utrácet za cokoliv jinýho. Čekáme na check-in, ten má být od 3PM, ale nějak nestíhají. Tak pijeme kafe zdarma a čekáme na parkovišti před hotelem. Nakonec asi v 3:45 odpoledne jsme ubytovaní a já se dívám na mobil. Denny z Boobietrap mi zrovna píše, že udělal takovou srandu. Zabookoval ubytko pro 4 lidi, ale prý tam máme jít postupně. Vejde se lidí 6, protože na pokojích jsou rozkládací postele. Mikl chce spát, ale ostatní jdeme bez Jirkůa do Carls Jr. Fastfoodu. Je to pěknej hnus, všem se nám po těch hnusných hamburgerech chce spát jako svině. Tak chvíli ležíme a já s Jiříkem v 17:30 vyrážím do Miracle Mile nákupního centra. Najdeme to hned, protože Vegas je jedna ulice – Las Vegas Boulevard. Prolítneme tohle bláznivý nákupní centrum. Vypadá to tak, že chodíte po ulicích, nad váma je nebe a občas přijde bouřka a prší. Uvnitř nákupního centra. U únikovejch východů jsou zřízenci, který ihned po bouřce začnou uklízet vodu z chodníků. Jiřík si kupuje čepici (kterou později zdědím/koupím) a já kupuji své žene „scrab“ v Body works. Vracíme se zpět a chlapci stále spí, takže se přidáváme a spíme taky. Nakonec až do 20:45. V klubu máme být v 22 hodin, ale po zastávce na jídlo v Subway se dostáváme do Double Down klubu. Já tady byl a vím, že na baru jsou zabudovaný obrazovky / automaty a smí se tady pít i kouřit jakkoliv. U vstupu dostáváme rovnou čočku. Musíme ukázat pasy a za to dostáváme obálku s nápisem Houba. Uvnitř je 50 dolarů a 10 žetonů na pití. Paráda, máme na plnou nádrž, která nám vydrží až do Arizony do Grand Canyonu. Večer se rozbíhá pomalu. Já kupuju 3 různá pivka, abychom to ochutnali. Já si dávám Stellu Artois, abych věděl, co piju. Pak přijížděj Boobie Trap a nosíme aparát. Z ničeho nic pak přifrčí další kapela a zjišťujeme, že tady je dneska kapel 5. U nás by to byl fesťák, tady super párty na 3 hodiny. Kapely hrajou zase jen 30 minut. Začínají mladíci takovej punkrock, první píseň výborná a hlavně se nám líbil zpěv. Zjistíme, že hrajeme druzí a tak to pochlastávání trochu urychlujeme, abychom měli pořádnou kuráž. 30 minut je fakt nic, takže jsme hned na řadě. Boobie Trap nám opět poskytují aparát a nástroje. Ví, že tohle je malej klub, tak dneska mají jen na basu „malej“ Gallien and Krueger, kterej hraje výborně, stejně jako včera. Jsme nazvučeni zase za 5 minut. Nevím proč, ale nějak to tady jde. Zvuk je horší, ale jedem dobře. Trochu problém s krátkými síťovými kabely (přestála hrát basa při My to nacvičíme), ale nakonec se i pár lidí rozpoguje. Po koncertě zase krátká „tiskovka“ s místníma a taky prosba od místní kapelky Sector G7, jestli si můžou zahrát u nás. Jasný, že můžou. Tyhle věci se oplácí. To je jasný. Po nás Boobie Trap, který hooodně podporujeme, protože lidi jsou nepochopitelně spíš venku a tam řádí, jezdí na harlejích a chlastaj pivka. Boobie Trap zase výtečný. Prodáváme u distra a nikdo si nic nekupuje, tak rozdáváme samolepky, odznaky a různý další věcičky. Paráda. První z nás odjíždí spát. Majkl a Míra, tomu bylo trochu blbě, asi úpal. My zůstáváme. S Hrdlou si dávám whisky na baru a rovnou dáváme 3 doláče do automatu. A všechno samozřejmě prohrajeme. Pak Hrdlovi zvoní mobil a volám já. Netuším odkud, mobil mám v autě. Je to Jiřík, který při návratu pro nás nemůže najít cestu zpět. Nakonec ji našel, otázkou ovšem je, jestli pojedeme spát nebo do Hard Rock Café Las Vegas. Nakonec končím v nejlepším a s Jiříkem odjíždím na hotel, Jirků s Hrdlou jedou s částí Boobie Trap a s místními do casína. My přetahujeme nějaký fotky a jdeme spát kolem 3:30 ráno. Jirků s Hrdlou pak dorazí v 6:34. Úplně zbouraní, ale nebrečí. Tady hodně lidí brečí. Přijedou a prohrajou vše a pak na benzínkách žebrají o dolary na benzínek. Takovejch jsme pár potkali už cestou na koncík. Naši chlapci hodili do bedny 20 doláčů, vyhráli 90 a prokalili to. A prý odcházeli až ve chvíli, kdy štětky házeli čelíčka na stoly. Takže se vrací veselí. Ovšem v 9 ráno, když vstáváme, zas tak veselí už nebudou.

 

Já vstávám asi jako první, sice po 6ti hodinách, ale svěží celkem. V 10h mám Skype, ale začínáme spojení chvíli před tím. Hrdla už se po třech hodinách spánku probouzí s tím, že „co se stalo v Las Vegas, zůstane v Las Vegas“. Tak přemýšlíme, jakou pseudopsychokrizi zažili. Netušíme a oni to fakt nechtěj říct. Skypuju se ženou Nataškou do 10:30 a pak už budíme Jirku. Vypadá strašně, ale kupodivu za chvíli je u auta. Jdeme opět separátně, aby nezjistili, že je nás na pokojích o 2 víc. Vyrážíme na nákupy do Miracle Mile. 2x triko za 10 doláčů, samozřejmě s nápisy „What happen in Vegas, stay in Vegas“ a další. Tohle město je vyhlášení tím, že to tady prostě není moc drahý. Pak už ale frčíme směr Phoenix. První zastávkou je benzínka v Boulder City před Hooverovo přehradou. Na tu dorážíme kolem 13 hodin. Je to velká věc. A most, kterej se otevřel celkem nedávno je ještě šílenější. Všechno z takového pěkného betonku, Jirkovi se to hodně líbí. Vlastně Jirka jedinej nechtěl jet a teď to tady má asi z nás nejradši. Zvláštní. Ale člověk to tady asi může buď nenávidět, nebo si to prostě oblíbit. A my se spíš přikláníme k tý druhý variantě. Já s Jiříkem a určitě. I Mikl řekl, že se asi začne učit anglicky. Že ho to asi změní, tenhle vejlet. A něco na tom je. Za Hoover Damem už pokračujeme do Arizony a víme, že to bude štreka cca. 350 km. Jedeme přes město Kingman a pak až do vyhlášený lokality Williams na Route 66. Tady jsem byl před dvěma lety v kempu Kaibab Lake. Stavíme v marketu Safeway a kupujeme dobroty na večeři. Náš první večer v kempu. Je to krása. Papáme klobásy a pijeme pivka. Kemp je super, akorát nám večer kazí trochu ziminka. Jsme tady 6700 stop nad mořem, což je kolem 2200 m. To není málo, taková vyšší Sněžka. Na Jirku přichází kocovinka pořádná a jde spát jako první. Mikl a Míra spí v autě. Ostatní stan, Jiřík v předsíňce. Usínáme a slyšíme výstřel. Trochu mě to znervózňuje, ale spím dál. Pak nás budí Jiřík s tím, že tady byli rangeři a ptali se na ten výstřel: „What?“ „What?“ What?“ What?“. Nakonec Jiřík odpovídá, že nic neslyšel. Majkl slyšel a já taky. Takže je po spánku. Trochu se bojím, protože před 2 lety jsme chvíli po spaní v tomto kempu zjistili, že kousek od nás 2 uprchlí věžni zabili důchodce v karavanu a odjeli do Yellowstonu. No nic, zkoušíme spát a trochu to jde. Ale v noci Jirků s Hrdlou strašně chrápou. Ale nějak to dáváme.

 

Probuzení je složitý. Já vstávám v 7:30, ale netušíme, kolik vlastně je. V Arizoně by mělo být o hodinu méně než v Nevadě, tj. 8 hodin méně než v CZ. Ale vlastně nás to vůbec nezajímá. Všichni spí a já si jdu fotit východ sluníčka nad Kaibab Lake. Kluci pomalu vstávají a domlouváme se, že zůstaneme o den déle. Takže přestaneme pospíchat, vaříme 5x kafe do moka konvice a asi v 10:30 vyrážíme nejprve na benzínku do Williams a pak rovnou do Grand Canyonu. Tam to máme asi 60 mil. Je to zvláštní věc, ten Canyon. Cestou prší a vlastně se střídá krajina s lesy a bez, u GC je lesů vlastně celkem dost. Platí se 25 doláčů za všechny osoby a auto. A je to prostě pěkný. Parkoviště je přesně u tý velký díry, která je fakt kurva velká. Ale vlastně se to po chvíli tak nějak okouká. Děláme promo fotky, přeci jen tady už se třeba nikdy nesejdeme. Ale nikdy neříkej nikdy. Já si taky před 2 lety říkal, že se sem asi už nikdy nepodívám. Nakupujeme v General store nějaký trika, odznaky a suvenýry a vyrážíme se podívat ještě k nádraží Grand Canyon Village. Je to krásné, vkusné. Jezdí sem vlaky právě z Williams, jenže dřív sem vedla trať až ze Santa Fe. Po asi 4 hodinách odjíždíme směrem zpět a stavíme ve Wendy´s. To je fakt nej fastfood. Pak frčíme zpět a přijde nám, že to zpět trvá o dost méně. Jedeme nakupovat a nabít nějaký telefony a notebooky. A taky jedem do laundromatu. Vyprat nějaký věci. Vlastně nic nemáme, jen Jiřík má asi 10 triček. Nákup je rychlej a pak už jen dojet do kempu. A vaří se. Já s Jiříkem máme pork with brambory a ostatní nějaké pičoviny. Máme taky whisky z Kanady za 7 doláčů, ale je kupodivu dobrá. Takže popíjíme. Hrdla odpadá kolem 21h, já jdu hned po něm. Co se děje pak nevím, každopádně slyším troubení auta, bouchání a různý další věci. Obávám se, že ten večer se nechýlil zcela správným směrem.

 

Ráno vylézám jako čtvrtý. Jirků s Hrdlou už mají kafe. Jirků i přesto, že šel spát jako poslední. Dozvídám se, že nejprve se trochu chytil Míra s Jirkou, pak Majkl dopil whisku a odnesli ho do auta. No a tak různě. Majkl se probouzí a říká, že nevěděl, co je to whisky. Jiřík nám říká lingvistického žolíka: „Na lovu jelenů oslovil myslivec Daňka: Wabi Dab, Wabi Dab““. Nevíme už, jestli se máme smát nebo brečet. Kam on na tyhle hovadiny chodí? V 9:26 jsme komplet sbaleni a vyrážíme na dalekou cestu. Z Grand Canyonu do Kingman, přes řeku Colorado zpět do Californie. Pak nás čeká zhruba 400 km přejezd Mohavské poušti trochu jinou cestou, pak přejíždíme v městě Barstow dálnici, po které jsme jeli do Las Vegas a pak ještě asi 300 km přes Bakersfield, Porterville do Three Rivers, což je poslední město před národními parky Sequioa a Kings Canyon. Cesta je dlouhá, u mě se trochu projevuje nastydnutí, jelikož pořád klimatizace versus 40°C venku. Tady je dobře, je teplo a nakonec ještě grilujeme a hledáme wi-finu, abychom checknuli, jestli nám psali na inzeráty ke koupi basičky. Samozřejmě, 2 inzeráty máme v merku, takže až se vrátíme do Orange county, pojedeme si pro ní. Jdeme spát různě, Majkl s Mírou jako první, pak Jirků a Hrdla a já s Jiříkem ještě popíjíme do půl jedné. Pořád je teplíčko, takže noc bude příjemná.

 

Vstáváme tak nějak včas, jako vždycky. Tady to tak prostě je. Když chcete něco stihnout, je třeba nevyspávat. Snídaně od včera, káva, někdo sprcha a odjíždíme z kempu s rozhodnutím, že tady strávíme ještě jednu noc. Vjezd do Národního parku Sequioa a Kings Canyon je 2 míle od kempu. Nicméně paní nás upozorňuje, že budou cca. 1 hodinu zpoždění kvůli opravám silnice. Ta vede asi 30 mil do kopce, přičemž se překoná stoupání z 200m do cca. 2500m. Zastavujeme a trvá to přesně 50 minut, než nás pustí dál. Ty stavby tady maj fakt geniálně vymyšlený, má to řád, nikdo se nesnaží předjíždět, všechno funguje jak má. Nicméně jak jsem se později ptal v našem kempu, dělníci to staví o 3 roky déle a rozpočet na opravu silnice se nafukuje čím dál víc. Ale nevadí to, ty výhledy jsou úchvatný. Nakonec jedeme a asi po 20 minutách dosáhneme Giant Forestu. To je les jako každej jinej, akorát stromy tady jsou v průměru starý v řádu tisíců let a mají tak 60 – 80 metrů. Jako první jedeme do Visitors centra, kde strávíme asi hodinku. Nákupy a zase nákupy. Oni jsou prostě neuvěřitelní. Udělaj ze všeho přednost a tak to je. Nakoupíte fakt všechno. Po nákupech krátký občerstvení místními párky s cukrem a kukuřičným sirupem (dávaj to všude a do všeho) a hurá do Giant Forestu. Největší žijící organismus na světě se jmenuje General Sherman Tree a je fakt velkej. Viz fotka. Pak ještě vyrážíme na podjezd auta pod spadlou sekvojí (spadla v roce 1937) a to je fakt kuriosita. Oni udělají silnici jen proto, aby se dalo dobře fotit, jak se podjíždí strom. Je to blbý, ale vlastně strašně super. Nakonec ještě dáváme Mora Rock, což je takovej obrovskej kámen, skála, ze který je vidět největší hora USA (bez Aljašky) Mount Whitney. Tam ale dorážím jen já a Koloušek, ostatní to vzdávají v půlce. Hrdla nakonec ale taky vyleze, to už jsme cestou zpět. Potřebovali jsme totiž pospíchat, jelikož dolu pouští vždy po hodině kvůli opravě silnice. Ale stejně jsme to nestihli, i když jsme asi 4x překročili rychlost v šíleně nebezpečných zatáčkách. Nakonec dorážíme do kempu v Three Rivers kolem 17 hodin a já se s Jiříkem rozhoduju, že nebudeme nic vařit. Jdeme tedy do hospody, kterou jsem už znal z minula. Dáváme si samozřejmě Burgry, já si dávám pastrami a Jiřík nějakej hoodně ostrej. A k tomu pivka Michelob, polotmavé, fakt dobré. Pak už dorážíme do kempu, griluje se a jdeme spát kolem půlnoci. Parádní den.

 

Dohoda, že vyrazíme brzo bere za své, jelikož jsme nějací líní. Jíme, sprchujeme se, skypujeme s domovem a vyřizujeme maily kvůli další naší cestě. Nakonec vyrazíme kolem 11 hodin a hned stavíme na káááávu a nějakou tu snídani. Dneska máme kratší cestu cca. 370 km. Hned zkraje stavíme v městečku Exeter mezi rozsáhlými sady s olivami, pomeranči, limetkami, blůmami a vším možným. Dáváme si ovoce a kupujeme nějaký místní krémy pro naše ženy a frčíme dál. Zastavujeme v Paso Robles, kousek od pobřeží na jídlo. Už jsme lehce znuděni standardními fastfoody, takže se rozprchneme, někdo do Subway, někdo do Taco Bell a já „riskantně“ dávám nějakej místní burger, kterej byl fakt hnusnej. Popojíždíme dál a stavíme v San Louis Obispo na McDonaldu na kávu a taky kvůli internetu. Potřebujeme skype kvůli nějakým záležitostem. V San Louis Obispo se vyrábí kytary, mimo jiné MusicMan basy, což jsou asi nej basy na světě. To je město zaslíbené. Frčíme dál, stavíme na odpočívadle, kde jsou velký upozornění na pobyt chřestýšů. Už jsme otrkaní, takže si z toho děláme tak akorát prdel. Jedem dál k pobřeží nedaleko Santa Barbary do Refugio State park and Beach. Tady kempujeme. Poprvé kemp skoro stejně drahý jako hotel. Platíme 45 dolarů za všechny, ale odměnou je krásná pláž v malinké zátoce. Takže vlny nejsou tak drsný. Míra chce být sám a tak odjíždíme bez něho do města Galeta, trochu nákupy, jídlo. Dávám si hawajské ryby a krevetky. Supeeeer. Večer se ještě kamarádíme s dvěma manželi ze severní Kalifornie, předáváme si adresy a kecáme o farmaření. Mají farmu, pěstují chmel, blůmy, švestky a meruňky kousek od Napa Valley (to je známé vinicemi). Kalíme, poměrně mocně asi do půlnoci a ráno sraz v 7:00 a vyrážka do LA.

Majkl vstává v 5 ráno a jde fotit východ slunce, vlaky a tak. My trochu později, kolem 7. Snídáme jen rychle, hlavní je balení, jelikož dneska máme před sebou kurva dlouhej den. Chceme si dát hlavně kááávu. Tu si dáváme ve Ventuře, surfařském ráji. Výtečná kavárna se surfařema a nejlepším kafem. Na stěnách parádní obrazy ke koupi se surf tematikou, ale fakt jakože umění. Nakonec frčíme po 6ti proudé dálnici směr LA, míjíme Universal a Hollywood studios a zatáčíme na Hollywood boulevard. To je ta slavná ulice, kde je ale sice hodně lidí, ale taky hodně feťáků, bezdomovců, kurev a toho všeho, co k tomu patří. Taky jsme si uvědomili, že je to jedna z mála ulic, kde chodí hodně lidí. Další pak chodili o Disney Worldu v Anaheimu  Je to vtipný, ta Amerika. Ani nezastavujeme, protože ono není moc o co stát. Jednak jsem unavení a taky chcem konečně nakupovat. K tomu je nejlepší Citadel Outlet na cestě směrem na jih z LA po dálnici na San Diego. Je to jedno velký město obchodů. A přeci jen, jeli jsme sem bez věcí, zpátky něco dovezeme. Dáváme si 3 hodiny na nákupy, potkáváme se v Conversu, Vans, Volcomu a nakonec máme všichni několik tašek, bot, krabic. Všeho. Ani se nevejdeme do auta a začínáme přemýšlet, jestli to vůbec narveme do zavazadel. Náš průvodce Tobie píše, že máme v Huntington Beach klíče pod rohožkou a tak frčíme. Dorážíme do našeho „bytu“ v půl třetí. Odpočinek a odjezd na jídlo, pro pizzu a taky nakoupit kufry, jelikož se to samozřejmě do batohů nevešlo. Trochu odpočíváme. V půl 6 přijíždí Tobie a konečně děláme náš deal, kupuju od něho basu  Je to moc pěknej kousíček. No a jelikož dneska hrajeme s velkou kapelou Cadillac Tramps, jejíž členové třeba zakládali Pearl Jam, musíme vyrážet už v 19 hodin do Anaheimu do klubu Juke Joint. Cestou míjíme šílenej Disney World, který je nedaleko klubu. Ten má velkou tradici, hrají zde rockové a punk kapely od roku 1978, což je asi na Ameriku normální, ale u nás asi takhle tradiční klub nenajdem. Všichni víme proč asi. A zase po týdnu máme nejprve strach, protože kolem klubu se srocují hloučky pokérovanejch černochů a afroamíků, všichni vypadaj dost nasraně a drsně. U vstupu opět ukazujem „ID“, což je na všech koncertech. A vstup je 21+, tzn. pokud by byl někdo z kapely pod 21, asi si tady nezahrajou. Vítá nás ale kamarádka, vybírá vstup. Jede všechny koncerty, taková nadšenkyně. A vevnitř koukáme jako blázni. Naprosto parádní bar, podium, výbornej týpek zvukař. Tak máme velkou radost. Popíjíme pivka a po jednom / dvou už nám připadaj všichni naprosto hodný. Rozbalujeme distro a lidi se chodí tak ptát, povídat si. Už se nám to blíží ke konci a tak jsme vymysleli, že CDčko bude za pivko (to tady stojí točené kolem 4-6 dolarů, 0,33, záleží na druhu, točených mají asi 17). Trika budou za 5 doláčů, ať jich těch pár nevezeme zpátky domů. První hrají H8torade, kapela kytaristy Joeyho z Boobie Trap. Je to takovej crust/grind/punk, nás to moc nebaví, ale jsou to super lidi. Kytarista se dokonce předvečer koncertu naučil česky asi 10 slov, z nichž jedno bylo „píča“. Měl to pěkně napsané na papírku, takže dostal od nás triko. V tom také hrál. Po H8torade jsme šli na řadu my. Bylo to fajn a je to fajn, že tady kapely mají takovou přísnou morálku. Prostě když se řekne „budeš zvučit 10 minut a hrát 30 minut“, nikdo to nepřesahuje a neotravuje. Navíc aparát si všichni vždycky mění a zvukař to stíhá. Vlastně nevím, jak je to možné, ale i my jsme měli nazvučeno za 3 minuty a proto jsme si mohli dát pěkných 35 minut. Tohle byl asi i očekávaně nejlepší koncert. Jednak byl skvělej zvuk, parádní klub a plno lidí. Navíc nám to prostě po tom týdenním výletě opravdu sedlo. Dokonce jsem už byl i anglicky vtipnej a lidi si žádali přídavek. To publikum bylo zcela jiný, než bývá u nás. Jednak starší 21, ale tuhle muziku (punk, rock, hc) zde poslouchají spíš starší lidi kolem 40ti let. V podstatě nám došlo, že ty neopunkový kapely jsou tady převážně záležitostí mladší generace, proto taky většinou na koncerty typu Offspring (mimo jiné hrají běžně v klubíku, ve kterém jsme původně měli koncertovat) jsou přístupné pod 21, tudíž jsou tam větší omezení na alkohol. Podle mě se tam ani neprodává, řek bych. Tak nějak nám taky došlo, že kdybychom hráli ten melopunk, neopunk nebo jak tomu v Čechách říkáme, bylo by to tak nějak nošení dříví do lesa. Asi by je to moc nebavilo. Ale to je jen takovej postřeh. Po přídavku konec a sešlost u baru a distra. Ihned k nám přispěchala pinglice, koupila si triko a přinesla 5 piv, pak i pan majitel, který tedy konečně poprvé opil Majkla panákama vodky. Zábava se slušně rozjížděla a bylo to snad poprvé, kdy se nás všimli nějaké mladší slečny. Tedy jedna: bylo jí 21, byla tady s mámou. V tuhle chvíli jsme si taky uvědomili, že věk 21 tady znamená ekvivalent naší 16tileté holky. Navíc si ani v těch 21 letech nedovolila pít alkohol. A chovala se jak 16tka. Ať si kdo chce co chce říká, ale já to schvaluju. Ovšem nevim, jestli je to přenosný k nám, když alkohol prodají v obchodě i dětem. To je hnus. Po nás Boobie Trap, kteří měli také super ohlas a nakonec už Cadillac Tramps. Zde v Orange County velká kapela. Chlapi kolem 50ti a opravdu to bylo znát. Výtečnej zvuk, profi přístup, ale abych pravdu řekl, nás to moc nebavilo. Takovej jako rychlej folk punk trochu ala Gaslight Anthem, ale podle mě horší. My jsme byli připití a tak jsme pomalu zvedli kotvy a hurá domů, do Huntington Beach k Tobiemu. Já jel s ním jeho Dodge Durango a na tacháči jsme měli 100 mil. No nevim, snad ho nevzala nějaká kamera. Cestou zastávka pro pivka a utracení peněz z distra. A do rána koukání na dokument o Foo Fighters.

 

Ráno vstávání s poměrně velkou kocovinou. Vyžádal jsem si ještě večer whisky a Tobie ji měl. Plán na dnešní den – trochu nákupy, hudební obchod, pak pláž a mexickej pub Wahoo´s a hurá na koncert do Pomony. Plány se trochu zadrhli, byli jsme nějací líní. Nakonec jsme vyrazili kolem 13. hodiny a samozřejmě jsme toho moc nestíhali. Hudební obchod Guitar store byl tak obrovskej a přepleněnej kytarami, že jsme to radši vzdali, nebo bychom plakali. Tak jsme jeli na pláž, ale nakonec jsme se tak výborně přežrali v mexiký hospodě, že jsme jeli domů pospat před koncertem. Do Pomony jsme vyráželi kolem 7pm, není to úplně nablízku. Cestou drobné jídlo a pak už vidíme brutální ulici v starém centru, kde jsou samý bary, kapely hrajou venku a kolem vede trať, kde jezdí 130 vagónové nákladní vlaky. Tudíž se tam smí hrát neomezeně. Bomba. Characters bar nás nejdřív dost vystrašil. Jednak byl plnej drsňáků, co hráli kulečník, šipky a chlastali jak psi. A navíc tam byli evidentně pro sportovní záležitosti. Byl to totiž Sport bar. Ovšem my jsme záhy zjistili, že vedle je super open air místnost s podiem, kde se hraje. Bylo rozhodnuto. Tohle bude velká párty. Poté nám někdo říká „Čuz“. Navštívili nás 3 Čeští spoluobčané. Super, měli jsme radost a oni evidentně taky. Koncert začínal velmi pomalu, jelikož nebyl aparát a zvukař měl dorazit později. Takže se řešilo, čekalo, popíjelo. Nakonec se zvukař našel a byl to fajn týpek. První hrála jakási kapela Sorry State nebo tak něco. Byli nejdřív hrozně příjemný, ale pak se asi opili a hráli opravdu brutálně. Každej byl uplně jinde, rozladěný kytary a navíc si vylejvali pořád nějaký piva na podium. No, né že bychom to my někdy v CZ nedělali, ale tady nám to přišlo uplně brutální. Navíc jako jediní nedodrželi délku hraní a přetahovali. My jsme na to šli záhy a bohužel se sral Danyho aparát, takže příprava netrvala 5 minut, ale asi 10. Koncert byl skvělej, už jen proto, že nás podpořili kamarádi z Čech a taky se přijelo podívat dost lidí, kteří byli v pátek v Anaheimu. Tady 50 mil nehraje roli. Prodalo se hodně triček a byla to skvělá zábava. Nakonec ještě týpci z baru vytáhli ven před klub pojízdnou kuchyni a dělali street tacos. Parádní žrádlo. 5 tacos bylo za 5 dolarů. Mám pocit, že sem tam nechal tak 30. Bylo to fakt výborný a naprosto správnej okamžik, kdy byli lidi napitý a měli velkej hlad. Takhle se to asi dělá, ne? Pak už zase cesta zpět, já jedu opět s Tobiem a kecáme o všem možném. Domlouváme se, že nám tady nechá zmasterovat a smíchat jednu novou písničku v jednom obrovskym studiu. Je to taková frajeřina, ale chlapíci za to nic nechtěj. Jen pokud by se nám to líbilo, tak něco málo. Tak proč ne. Uvidíme. Je poslední noc a Tobie měl narozky. Takže paříme opravdu dlouho, no nevím, je-li to dobrej nápad.

 

Dohoda zní, vstáváme v 9, odjezd 10:30, vrácení auta 11:30, letiště 12:30. Všechno je akorát, akorát mám ale kocovinu. Tak trochu. Spíš jsem unavenej a nervózní před tou pekelnou cestou. Jiřík a Majkl si dávají na cestu 2 špeky, Majkl jde koupit fajfku do smoke shopu. A dostáváme na cestu taky marihuana bábovku z lékárny. Chlapcům stav najíždí záhy a je to s nima docela těžký. S Tobiem dorážíme na letiště kolem 12:30 a zjišťujeme trochu peklo. Neletíme s Deltou, ale s Alitalia, což nám velice stěžuje situaci. Alitalia jsou kokoti, kteří neberou nástroje na palubu letadla. Jen do 100 cm. Má nová basa má samozřejmě víc. A problémy nastávají záhy. Ženská u baggage claimu mě posílá, abych si to šel dohodnout se supervizorkou letu. Ta je evidentní pizda a tvrdí mi, že se na brífinku dohodli, že tento let bude bez kytar, protože je totálně vyprodanej a že prej jí je jedno, jestli tu kytaru nechám někde na letišti. Nevzdávám to bez boje. Uklízím batůžek do Miklovo kufru (ten jde do podpalubí), sundavám si z něho ceduli „approved on board“ a připínám ji na kytaru. A teď ať se ukážou. Nervozita značná, ale říkáme si, že když už jsme u Gate do letadla, snad problémy dělat nebudou. Jirky kytara v kufru kupodivu prošla normálně. Chlapci prochází bezpečností kontrolou naprosto zkoláčkovaní a zhulený, ale celníkům to je očividně uplně jedno, jelikož na tom letišti, kde je pekelný vedro a hnusnym vzduch, vypadají všichni jako mutanti. Dáváme si něco v Burger kingu, jelikož je nejlevnější a Jiřík s Miklem jsou jak postavičky z filmu. Vůbec si neví rady a připadá jim, že jsou naprosto OK. Dlouhé čekání trávíme pobíháním mezi krámy, záchody a sháněním pití. Nakonec se asi paním letuškám zželelo toho, že tak krásný nástroje necháme napospas osudu na letišti LAX a jdou nám oznámit, že je vzít můžeme. Objímáme se s nima, děkujeme jako svině a svět je najednou krásnej. Odlétáme se zpožděním v 15:50 místního času. Přílet do Říma je naplánován na 12:25 času českého. 11:30 hodin letu. Alitalia jsou strašně zmatený. Nejdou obrazovky na sedačkách, kde jsou obvykle filmy, jídlo na nás 2x nezbylo, pivka nosí pomalu. A tak někde nad územím Kanady usínáme. Probouzíme se různě, ale takový základní probuzení až nad Francií s doletem do Říma za 1:24. To je paráda, říkáme si. Snídaně, najíst se a napít a už jsme v Římě. Časovej posun je kurva znát, ale dáváme to. Procházíme znova kontrolou, jako kdybychom upletli v letadle nějakou bombu. Nakonec si dáváme i pivíčka a odlétáme s ČSA do Prahy krásným letem za hodinu 20 minut na Ruzyň, která se zatím proměnila na Havlovo letiště. Už se jen modlíme, aby naplněný batohy přilétli s námi. Daří se, jsou tu všechny a my vyrážíme na D parking, kde máme auto. Jsme doma. Ženy naše, hurá. Byl to opravdu zážitek a nebudu to hodnotit. Zhodnoťte si to sami, jestli to mělo smysl nebo ne. Díky, jestli jste to někdo dočetl až sem. HOUBA / Martíček

 

 

 

Diskuze

comments powered by Disqus

Kontaktujte nás

Kapela Houba vznikla v roce 1995 na troskách grind/punkové kapely SRPŠ (http://www.bandzone.cz/srps). Již v roce 1996 Houba odehrála více jak 20 koncertů a o rok později natočila první nahrávku „Fičící Pes“ (1997). Druhé demo následovalo ve stejném roce („Hnus fialovej“) a kapela se naplno rozjela po České Republice. V roce 1999 vychází deska „Pan Káč“, jako první natočené v plzeňském studiu AVIK.

  • Adresa: Masarykova 217, Ústí nad Labem
  • Booking: marticek.houba@gmail.com
  • Booking:m.nosek@email.cz
  • Mobil: +420-606-226-621

Klubové koncerty

Fun club Bazeen KD Kulturní dům

Aktuální galerie

go-top