Recenze na nové CD - WWW.MUSICZONE.CZ

19/09/2007 / Martin Nosek Houba má pro mě zásadní význam. Ve své době jsem sjížděl její desky jako "Pan Káč" nebo "Kuře Punk Pao" na svém polorozpadlém kazeťáku opravdu často a navíc snad můj první koncert v životě taky patřil jí. Od té doby se toho hodně změnilo, ale kapelu sleduju po očku stále. Především její splitko s polským Leniwiecem mě jakoby zase vrátilo do puberty. Tím rozuměj do doby, kdy jsem nenáviděl vše, co se tvářilo málo antikomerčně. Důvod, proč Houbu nezařazuju po bok většiny dalších nudně-stereotypních punkových kapel, jsou především texty. Líbí se mi. Co na nich? Jejich nadhled, smysl pro vtipnost a především (sebe)ironii. Třeba tenhle: "Ten, kdo neskáče, prej není Čech / vozíčkář pláče, takovej pech." A tak bych mohl dál pokračovat – např. sympatické strefování se do vlastních řad v songu "23x Pang" nebo v nejcharakterističtější písni (v ohledu ke starým deskám) "Sráči" s textem: "Když slunce vyjde, na obzor se škrábe / do práce vstává každej pilnej srábek / Oholit, kafe, cígo, povysrat / povaleč se smíchem jde spát." Tohle právě oceňuju, punkové kapely by sami sebe neměly brát tak vážně. I když abych to s tou chválou nepřeháněl. Ani tihle kluci z Ústí se však nevyhnuli doslova pitomému moralizování a programovému levičáctví punkové scény. Možná si řeknete, že tohle k punku patří stejně jako (poslední dobou) k Vánocům déšť, ale většinou z toho spíše cítím trapnou pózu zavděčit se punkové (stejně pozérské) komunitě. Proto antimilitarismus ve "Ve jménu vlajky" nebo odkazy na "falešné vlastence s pozvednutou pravicí" v "Kradené svatozáři" mě opravdu nebaví a vyvolávají na tváři spíše úsměv. Co se týče muziky, tak může (ne)příjemně překvapit časté zapojení hostů, především teď mluvím o dechové sekci, která na nahrávání alba dostala dostatek prostoru. Za zmínku určitě také stojí použití klavíru (!!!) ve dvou kouscích. Pro ortodoxní punks to může znít docela hrůzostrašně, ale tenhle pocit zde není na místě. Nic to kapele neubírá na typické punkové ráznosti a melodičnosti a nečekejte ani žádné podbízivé melodie alá Jaksi Taksi (tuhle kapelu jsem nezvolil náhodně, kdysi spolu jezdily koncertní šňůry). Stejně tak k Houbě, jako ke kocourovi boty, patří zpěv v podobě dvojhlasu Majkla & Martíčka, což je jeden z nejcharakterističtějších rysů téhle ústecké kapely. Pokud se Houba dokáže oprostit od hloupých punkových klišé a zůstane u toho, v čem je silná (ironie, nadhled, satira), tak se jejich hudbu (respektive texty) nebudou stydět poslouchat ani borci nad dvacet let. Řekněme mezigenerační cílová skupina. PostSkriptum: Už pro výtvarnou podobu bookletu stojí zato mít tohle album doma jakožto originál (rozuměj nestáhnuté / nepřepálené).